Pianista 

   Miroslav Sovadina

 

Rozevřel noty a už se chystá

Zahrát pár tónů života – starý pianista

Proniká do hlubin mojí fantazie

Když to své adagio letargicky hraje

Přestávám vnímat smysl reality

Ve svém nitru stáhnu se do ulity

A v takovém rozpoložení právě

Se rodí nové verše v hlavě

Budou jich stovky, možná tisíce,

Než z oblohy zmizí světlo měsíce

Než přijde ráno, nový den

Než skončí této noci sen

 

Měsíc je jako milenec, co dívku uchopil,

Přitáhl k sobě tak, aby z její lásky pil

Jak se mu vytrácí dimenze času

Když ústa zaboří do jejích vlasů

Nevnímá přítomnost, nevnímá svět

Když z lásky zašeptá, pár něžných vět

Aby se ponořil do toho zajetí,

Jenž skýtá jedině, horoucí obětí

 

 

V této noktuární blamáži

Se tóny světa divně odráží

Snad sto let ladiče neviděly

Falešně hrají, aby mě připomněly,

Že moje fantasmagoriální představy

Jenž hrnou se mi ven z hlavy

Nemají nic s prostou banalitou

Jdoucí vstříc s životní realitou,

Která vždy nekompromisně svazuje

Myšlenek mých drzé odboje

A sráží je do kruté přítomnosti

Není tohle ale k zlosti?

 

Tak se zas nechám unášet tóny života

A doufat, že nebude je plnit prázdnota

Že zahrají mě sladkou symfonii

V níž budu hledat, jako v agonii

Smysl všech ztracených myšlenek,

Jež nedával jsem nikdy navenek

Aby mě jednoho dne připomněly

Že jako pianista, je život skvělý.